Hornictví na Jihlavsku a jeho periodizace
popis lokality
Hornictví na Jihlavsku a jeho periodizace
Ačkoliv dobou největšího rozkvětu jihlavského středověkého stříbrorudného hornictví je 13. století, přímé písemné doklady hornické činnosti na starohorské dislokaci a obecně na Jihlavsku v podstatě chybí a dokladů nepřímých je velmi málo. V literatuře se lze někdy setkat s názorem, že přinejmenším k Českomoravské vrchovině obecně, se může vztahovat zmínka kroniky města Kolmar v Horním Porýní z roku 1249 (Chronicon Colmarienses), uvádějící velký pohyb horního lidu do Čech (Post haec multiplicati sunt in Bohemia Theutonici; per hos rex ingentes divicias collexit ex auri et argenti fodinis). Prvním konkrétnějším dokladem, který může obecně odkazovat na těžbu rud na Jihlavsku, je líčení Pokračovatelů Kosmových o uzavření mírové smlouvy mezi tzv. mladším a starším králem ze 16. srpna téhož roku (1249), kdy král ponechal synovi správu Moravy, ale sobě vymínil „polovinu výnosu jihlavské mince“ (media duntaxat moneta Giglavie sibi retenta), což bývá někdy interpretováno jako výnos z těžby stříbra.
Jinou indicií je listina z 2. listopadu 1258, kterou farář od sv. Jakuba Většího Štěpán a želivský opat Marsilius převzali od českých mincmistrů Eberharda, Dietmara Freyberga, Jindřicha Ptáka a Jindřicha Kruceburgensis z Fuldy do správy špitál sv. Jiří. Vydavateli jsou mincmistři, z nichž nejvýznamnější je královský mincmistr Eberhard v letech 1253-1265, a tak lze jejich přítomnost v Jihlavě považovat za známku těžby rud a produkce mince. Zcela bezpečným dokladem jihlavské královské mincovny, nikoliv však přímo jmenovitě těžby rud, je listina Přemysla Otakara II. z 30. 9. 1275, kdy mincovna i tavírna přechází do dědičného držení patriciům Jarošovi, Hartmundovi a Eberhardovi.
Vzácným druhem pramene, dokládajícím dlouhodobou důlní praxi na Jihlavsku, jsou soudní naučení jihlavského horního soudu, která byla vydávána při řešení obzvlášť sporných případů a sporů v řadě horních měst Evropy. Nejstarší známé naučení pochází z roku 1268 či z doby okolo roku 1260 a bylo určeno opatu cisterciáckého kláštera v Lubensi (Leubus, Lubiąž) v Dolním Slezsku. Listina z 23. října 1272 je pak nejstarší historicky známou propůjčkou. Královští urburéři Hanmann, Ludmann a Helvik propůjčují Verneru Lotingovi a želivskému opatu Marsiliovi štolu Aychornberch, totožné snad s toponymem Ahornberg na I. voj. mapování, dnešní kótou U serpentinky 632 m, cca 2470 m sv. od obce Smrčná.
Ze 3. ledna 1272 pochází také privilegium jihlavským měšťanům k nynějším i budoucím horám v Ústí (Vst). Někteří soudí, že jde o vítkovské město Ústí nad Lužnicí, k čemuž vede pozdější potvrzení tohoto provilegia Karlem IV. z 25. srpna 1345 (Vsk super fluvio Losnicz), není však ani vyloučeno Ústí (1764-68 Austi, 1836-52 Oustě) severozápadně od Jihlavy.
V nejstarší pramenné zmínce, která se váže přímo ke Starým Horám z roku 1315 je lokalita uváděna pod názvem Antiquus mons, což naznačuje, že v té době již existovalo povědomí o pracích z předchozích dob. Jde o listinu potvrzenou králem Janem Lucemburským, v níž těžaři Konrád z Kamenice (Conratus de Lapide) a Luso z Krásné Hory (Luso de pulchro Monte) a další spolutěžaři uzavírají smlouvu s Heinrichem Rothermelem o čerpání vody z dolů. Tuto první písemnou zmínku prokazatelně ke Starým Horám je paradoxně možné považovat za epilog prvního období rozkvětu jihlavského stříbrorudného dolování 13. století.
První období vyznívá v poslední třetině 13. století v souvislosti s vyčerpáváním ložisek, otevřením dolů u Kutné Hory a horní a mincovní reformou Václava II. Byla zrušena jihlavská mincovna a to mělo dopad na odbyt jihlavského stříbra. Dobu největšího rozkvětu hornictví na Jihlavsku lze považovat za ukončenou zhruba po 70 letech. Z roku 1369 pochází zmínka o starohorském cechu „in Mutpergh“ a roku 1376 je uváděna dědičná štola „Marcasite“ u Pístova. U Pístova se nalézal roku 1391 i důl „Morgenperk“ a další důl propůjčený pod ním. Téhož roku je uváděna propůjčka dolu v Cechu u špitálského pole. Další zmínka je z roku 1413, kdy na novém nálomu v Cechu pracovali Kunz Messerer a Vörndel Becker se spolutěžaři.
Další periodou je období po husitských válkách, které vyvrcholilo v 16. století a jehož konec přinesly události třicetileté války. Těžařská a prospekční činnost se přesunula převážně mimo starohorskou zónu (Pfaffenhofský couk, Schatzberg, Rančířov), přesto existují zmínky o pracích např. na pístovskému úseku. Roku 1517 přijali náleznou jámu na Cechu s dědičnou štolou a právy Johann Hunter, Jacob Lidl a tavič Hans Wagner. O rok později převzali na jámě na pravém břehu řeky další míry s právy Hans Wagner, Vincenc Schlegl a Johannes Marci. Roku 1547 získal propůjčku u Starých Hor Andree Dorffe. Na pístovském úseku požádali roku 1528 Veit Beter a Jerg Prauneisen o propůjčení dědičné štoly a měr. V roce 1541 požádal o propůjčku v Pístově těžař Mathes Balbierer. V roce 1562 převzali za Pístovem jámu s mírami a dědičnou štolu Wilhem Reus a Peter Natsch. V roce 1576 požádal o propůjčku nálezné jámy s mírami a dědičnou štolou ve Vílaneckém pohoří těžař Georg Kirschner. O propůjčky u Starých Hor žádají v 70. letech těžaři Samuel Prauneisen, Filip Baumgartner, či Gilke Bűrpart. Poslední zmínka o dolech na starohorské dislokaci je obsažena ve vizitační zprávě Eliáše Günthera a Davida Wolfruma z roku 1601. Asi nejznámější je podnik Samuela Prauneisena na vílaneckém úseku. Roku 1584 požádal těžař císaře Rudolfa II. o podporu při žádosti o půjčku od jihlavské městské rady na zahájení těžby. Uvádí, že na městském pozemku na jámě na sv. Linhartu, která ještě není hluboká ani 7 sáhů (cca 14 metrů), vytěžil 20 marek (cca 5 kg) stříbra. Rudolf postoupil žádost radě s doporučením. Práce na sv. Linhartu však asi velký úspěch neměly a nebyly ani příliš intenzivní. Městská rada zaslala proto císaři záhy stížnost, kdy ovšem Prauineisen panovníkovi ve vysvětlení v roce 1586 uvádí, že namísto půjčky 200 tolarů obdržel jen 50 tolarů a proto že musel od dolování upustit. Těžařstvo složené z Prauneisena, Parhocha a Zollbückhela se ještě roku 1586 rozpadlo a na sv. Linhartu je zmiňován jen Veitt Parhoch. Ten ještě nějaký čas v těžbě pokračoval, ale později se práce zastavily.
Poslední epochou je 18. století. K roku 1712 se např. datuje prohlídka stařin, kterou uskutečnili Samuel Spross von Berlin a Daniel Arnholdt von Grűnhaan aus Sachsen. Následujícího roku otevřel Spross nevelké průzkumné dílo ve Starých Horách, což dokládá zkušební lístek moravského zemského prubíře Conrada Mayera. Dílo bylo počátkem roku 1714 opuštěné. V rozmezí let 1769-1783 zrealizoval průzkumné i těžební práce rakouský stát.-
obrazy
-
prameny, literatura
-
autor
Hrubý
